Lucerna

Z čeho pocházíme, z jaké látky jsme stvořeni? Co byli, jaké sny měli naši předkové a jaké nám vštípili ideje a iluze? Jakou historii nám vyprávěli, jakými legendami a mýty jsme byli odkojeni? Lucerna, kterou napsal jeden z nejvýkonnějších a nejznámějších tvůrců těchto mýtů, Alois Jirásek, je hrána už přes sto let na všech možných českých scénách profesionálních i ochotnických, byla mnohokrát i zfilmována a stala se jedním z děl, která formují národní identitu. Všichni ji přece už známe, všichni víme, že je to jen taková líbezná a trochu komická pohádka, kde se zpupná vrchnost snaží „zatnout tipec“ jednomu hrdému Mlynáři, bůhvíproč porazit jeho lípu a odvést mu jeho milou, na kterou líčí i Vodník, blekotaje uslintaně „Haničko - sluníčko“, kde Mlynář s lucernou provází svůdnou Kněžnu lesní mokřinou k zámečku, zatímco kolem v temném lese vytrubují vystrašení šumaři nějakou „kasací“, kde jedna ďábelská „stihačka“ obsedantně pronásleduje unikavého manžílka, až vyděsí i Vodníka  – a nakonec všichni klečí pod zpívající lípou, ze které vystoupí čistá panna…  Ale známe ji opravdu? A má co říci i dnes, kdy je svět tak jiný, než býval v dobách Jiráskových a „za onoho času“, v němž se hra odehrává?

„Pohádka láká. Vyprodán je dům. / Stvořeno je dílo, jak chce publikum: / trošičku smíchu, trochu tragiky, / pak hastrmani, mlynář, princezna, / a nad lipou zní píseň líbezná.  (Jiří Mahen, Moderní revue, 1905)