„Francouzova milenka je bezpochyby vyvrcholením Reiszových uměleckých hledání: rozpolcené osobnosti, paralelní montáž, dvojznačné závěry – to vše se zde spojuje v dokonale promyšlený celek. Tento dvojí milostný příběh, odehrávající se ve dvou různých časových rovinách, které divák neustále porovnává, představuje mistrovské dílo intelektuálně vystavěného vyprávění. „Žena, Sarah, si vytváří vlastní fikci, stylizuje se do divadelní role, aby si uchránila svůj duchovní život,“ napsal Karel Reisz. Jako by v její době platilo, že aby žena mohla být sama sebou, musela se nejprve stát herečkou.“ – Bernard Benoliel
Román Johna Fowlese Francouzova milenka rekonstruuje život viktoriánské společnosti, ovšem v konfrontujícím pohledu naší současnosti. Jeho hrdina, původem gentleman, se zříká své snoubenky z dobré společnosti ve prospěch výstřední ženy bez postavení, a navíc poznamenané mravním pokleskem. Touto skandální ztrátou bezúhonnosti přichází hrdina o svůj výsadní společenský status, neboť pro vlastní vrstvu se stává zavrženíhodným jedincem.
John Fowles usiloval o zfilmování tohoto svého románu bezprostředně po jeho vydání v roce 1967, neboť jej zajímala možnost srovnání románové formy s filmem: „Když jsem psal Francouzovu milenku, začal jsem přemýšlet o hranici mezi filmem a románem. Tyto dvě sféry jsou si blízké, neboť užívají vyprávěcí formu. Přesto existují území nedostupná. Jsou vizuální jevy, které nelze vyjádřit slovy, a popisy, jež kamera nikdy nezachytí a herci nikdy nevyjádří.“ Osobně oslovil režiséra Reisze s podmínkou souhlasu Harolda Pintera jako autora scénáře. Naplnit všechny okolnosti této spolupráce trvalo více než deset let.
Coby autor je Fowles ke scenáristům více než velkorysý: „Čím více zásahů adaptátor provede, tím více se může uchovat z ducha originálu.“ Zachovat narativní rozsah románu nebylo možné, proto Pinter zvolil dvě souběžné linie: Fowlesovu viktoriánskou Anglii střídá s životem v současném Londýně, zprostředkovaným pohledem do zákulisí natáčení filmu. Herci hrající ve filmu v rámci filmu se tak stávají nositelé metafory předělu mezi iluzí a realitou.
